Tisková zpráva 
 ze dne 8. října 2014
    Odcházející Evropská komise: jadernou energetiku nelze i nadále vpustit na trh bez podpory
  Odcházející Evropská komise učinila  bezprecedentní rozhodnutí a umožnila Velké Británii a firmě EDF postavit dva  bloky jaderné elektrárny Hinkley Point za pomoci garantovaných cen elektřiny [1].  Jaderná energetika tak zůstane i nadále závislá na netržních podporách.  Schválená podpora bude deformovat trh s elektřinou až do poloviny století.  Rozhodnutí je patrně výsledkem tlaku britské a francouzské vlády poté, co  komise před rokem zveřejnila vážné výhrady vůči britskému plánu [2].
   Britská vláda ve schváleném mechanismu garantuje  EdF výkupní cenu 92,5 libry (v cenách roku 2012) za megawatthodinu vyrobenou v  Hinkley Point po dobu 35 let od uvedení do provozu. Pro srovnání – současná  tržní cena elektřiny je méně než poloviční. Analytik Peter Atherton z Liberum  Capital upozorňuje [3], že smlouva počítá s promítnutím inflace do minimální  výkupní ceny. V roce 2023, kdy má být elektrárna uvedena do provozu, tak bude  EdF reálně inkasovat zhruba 121 liber za megawatthodinu (za předpokladu  průměrné roční inflace na úrovni 2,5 %). V roce 2030 se cena při stejné inflaci  dostane na 150 liber. Atherton upozorňuje, že byla-li cena kalkulována tak, aby  reaktory mohly konkurovat fosilním palivům, tak by cena zemního plynu musela  mezi dneškem a rokem 2023 stoupnout o 130 %. Celkem by spotřebitelé podle odhadu Evropské komise  mohli zaplatit 17,6 miliard liber navíc.
   Náklady na  výstavbu dvou reaktorů EPR (každý o výkonu 1600 MW) jsou podle zmiňované dohody  odhadovány na 16 miliard liber (zhruba 19,2 miliard eur). Liberum Capital  poznamenává, že uvedené investiční náklady – v přepočtu 5 milionů liber na 1  MW) činí z Hinkley Point nejdražší elektrárnu světa (s výjimkou velkých  přehrad). Za stejné peníze by bylo možné v Británii postavit elektrárny s  paroplynovým cyklem na zemní plyn o celkovém výkonu 27 000 MW. Poškozeni ale budu provozovatelé všech  nízkouhlíkových technologií, především obnovitelných zdrojů.
     Veškeré plány se ale mohou ukázat ještě  podstatně dražší, jak ukazuje případ firmy AREVA. Podle původního plánu měla  být elektrárna ve finském Olkiluoto dokončena v roce 2009 po necelých pěti  letech výstavby. Podle smlouvy měla AREVA postavit elektrárnu za 3,2 miliardy  eur. Poslední odhad celkové ceny se pohybuje kolem 8,5 miliardy eur a spuštění  se předpokládá v roce 2018 [4]. Stejné problémy má i stavba ve  francouzském Flamanville. I zde se cena vyšplhala na více než dvojnásobnou  částku proti plánu, tedy na 8,5 miliardy eur, a spuštění bylo odloženo o čtyři  léta na rok 2016. Na druhé straně cena technologií obnovitelných zdrojů prudce  klesá.
   Prosazovatelé veřejné podpory pro jadernou  energetiku falešně argumentují potřebou vyrovnat dotace do obnovitelných zdrojů  energie. Jenže současná jaderná energetika by neexistovala bez dlouholetých  přímých státních dotací, úlev a jiných výhod. Za desítky let podpory získala  mnohonásobně více peněz než nové čisté zdroje, které jsou nyní na svém komerčním  startu a již se prakticky obejdou bez podpory. Jaderná energie se bez nich  neobejde dodnes - ze zprávy Evropské komise vyplývá, že v roce 2011 podpořilo  27 států EU obnovitelné zdroje 30 miliardami eur; jadernou energetiku 35  miliardami eur a fosilní zdroje 26 miliardami eur [5].
  Edvard Sequens z Cally řekl: „Rozhodnutí Evropské komise bude deformovat  evropský trh s elektřinou po desítky let. Poškozeny budou všechny ostatní  nízkouhlíkové zdroje – nejen obnovitelné, ale i plynové. Je skandální, že jej učinili  komisaři, kteří odcházejí a zanechali tak nepěkně zavánějící dědictví pro své  nástupce.“