Atlas obnovitelných zdrojů energie je databází funkčních zařízení využívajících obnovitelné zdroje energie, která vznikala již od konce devadesátých let. Jejím cílem bylo podpořit obecně slabou osvětu na poli obnovitelných zdrojů energie, v jejichž využívání je Česká republika notně pozadu. Na základě prvního tištěného Atlasu zaměřeného jen na Jihočeský kraj, který zpracovala Calla, vznikly postupně podobné databáze i v několika dalších regionech. Následná internetová podoba umožnila společnou prezentaci a také průběžnou aktualizaci. Dnes už není osvětová funkce atlasu tak zapotřebí a díky konečně již masovému rozšíření malých zařízení na rodinných domech přestalo být reálné ale i smysluplné tyto mapovat.
Síla Slunce
Životně nejdůležitějším dodavatelem energie pro Zemi je Slunce. Energie slunečního záření každoročně dopadajícího na Zemi činí nepředstavitelných 1,5 miliardy TWh/rok. To je více než 10 000krát více, než lidstvo v současné době spotřebuje. V našich klimatických podmínkách je celková doba slunečního svitu bez oblačnosti od 1 400 do 1 700 hodin ročně. Teoreticky bychom tak mohli z každého metru území čerpat okolo 1 000 kWh energie ročně.
Stále více se na našich střechách objevují solární kolektory, pomocí nichž přeměňujeme sluneční záření na teplo pro ohřev vody nebo přitápění. Není ambicí Atlasu představit všechny existující instalace, ale alespoň ty zajímavější či na veřejných budovách, ale velmi vděčni jsme i za prezentace solárních systémů na rodinných domech, které představují pozitivní příklad pro své okolí.
Díky pozvolnému rozvoji iniciovaného zákonem na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie se v databázi mohla objevit nejmladší kategorie zdrojů - fotovoltaika. Vyrobeným proudem ve fotovoltaických panelech - křemíkových článcích je možné zajistit napájení nezávislé na dostupnosti elektřiny ze sítě anebo prodávat elektrickou energii do rozvodné sítě.
Energie z biomasy
Biomasou (zde myšleno dřevinami, rostlinami a organickými odpady) můžeme snadno nahradit velké množství fosilních paliv. Oproti nim biomasa nepřispívá ke skleníkovému efektu, protože při spálení je do ovzduší uvolněno jen takové množství CO2, jaké je během růstu absorbováno. Navíc jde o obnovující se a v České republice po Slunci nejvíce lokálně dostupný zdroj. Pro získávání energie z biomasy se užívá různých způsobů. Nejznámější je spalování, které se spolu se zplyňováním řadí k tzv. suchým procesům.
V databázi naleznete zejména střední a velké zdroje spalující biomasu od cca 200 kW tepelného výkonu. V současnosti přibývá především spalování odpadů z těžby a ze zpracování dřeva a to buď ve formě štěpků, pilin či pelet. Objevuje se i spalování slámy obilné i řepkové, které je dnes v zemědělství přebytek. Pomalu se rozšiřuje pěstování rychlerostoucích dřevin (topoly, vrby aj.), ale zejména energetických rostlin (např. konopí, miscantu či šťovíku) na zemědělských plochách ležících ladem nebo na plochách jinak těžko využitelných. Přibývá využití biomasy v kogeneraci, kde je kromě tepla vyráběna elektřina do sítě. V Atlasu naopak neuvádíme zdroje, u nichž je biomasa pouze doplňkovým palivem ke spalování např. uhlí.
Při rozkladu organických látek (hnoje, zelených rostlin, čistírenských kalů, odpadů z potravinářství apod.) v uzavřených zahřátých nádržích bez přístupu kyslíku vzniká bioplyn. V databázi jsou představena zařízení, která používají bioplyn k vytápění, k pohonu spalovacích motorů anebo nejlépe k výrobě elektřiny a tepla současně v motorgenerátorech.
Větrná energie
Ve větru na Zemi je obsaženo 35krát více energie, než spotřebovává celé lidstvo. Část jí může být využívána pomocí větrných elektráren. Větrná energetika nyní prožívá celosvětově obrovský rozmach, nárůstem výrobní kapacity patří mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví energetiky. I v České republice jsou vhodné podmínky pro provoz větrných elektráren všude tam, kde je roční průměrná rychlost větru vyšší než 4,5 m/s ve výšce 10 m nad terénem. Jedná se o lokality s nadmořskou výškou nejméně 500 m nad mořem, zejména pak pohraniční pohoří a Českomoravská vysočina.
Větrné elektrárny pracují na principu odporovém nebo vztlakovém. V současné praxi nejvíce používané jsou vztlakové větrné elektrárny s podélnou osou rotace, kde vítr obtéká lopatky, jež mají podobný profil jako křídlo letadla. Malé větrné elektrárny s výkonem do cca 10 kW vyrábí stejnosměrný proud pomocí synchronního generátoru. U elektráren větších výkonů roztočený rotor pohání asynchronní generátor, který vyrábí střídavý elektrický proud a tento je dodáván do sítě vysokého nebo velmi vysokého napětí. Stále oblíbenější jsou elektrárny s mnohapólovým generátorem, který nemá převodovku. Jsou tudíž tišší a spolehlivější. Většina dnes dodávaných elektráren pracuje s konstantními otáčkami, někdy s dvěma rychlostmi pro pohon dvou generátorů lišících se výkonem.
Větrné elektrárny prodělaly velmi rychlý technický rozvoj. Jestliže ještě v polovině devadesátých let byly pro vnitrozemské podmínky České republiky dostupné elektrárny o výkonu maximálně okolo 600 kW, dnes jsou běžné výkony 2 až 3 MW na jeden stroj. Obvykle se pak na jedné lokalitě staví více elektráren do tzv. větrných farem pro optimalizaci nákladů na výstavbu a provoz.
Vodní energie
Energie proudící vody byla lidstvem využívána již dávno. Zprvu na pohon mlýnů, hamrů, pil, později i pro výrobu elektřiny. Mezi podporované malé vodní elektrárny, které v Atlase najdete, se počítají zdroje do 10 MW instalovaného výkonu (u velkých vodních děl - přehrad již negativní ekologické dopady převažují nad přínosem). Před 2. světovou válkou bylo na dnešním území České republiky 11 679 takových provozů. Bohužel později, při orientaci na velké centrální zdroje došlo často k jejich likvidaci. Dnes jich je v provozu jen cca 1 300, velká část se zastaralou technologií.
Malé vodní elektrárny můžeme rozdělit na průtočné, které využívají přirozený průtok a akumulační, s časově omezenou schopností odběru vody podle momentální potřeby energie. Vlastní elektrárny se budují buď přímo na jezech či v tělesech hrází anebo je potřebného spádu dosaženo i několikakilometrovým náhonem nebo tlakovým přivaděčem. Turbína je základní technologickou jednotkou vodní elektrárny. Roztáčena proudící vodou pohání generátor vyrábějící elektrický proud. Existuje celá řada typů turbín pro různé průtoky a spády - nejznámějšími jsou Bánkiho, Peltonova, Kaplanova či Francisova. Nadále se u malých spádů používá rovněž vodních kol, které však mají malou účinnost.
Energie prostředí a geotermální energie
Žhavé nitro naší rodné planety Země rovněž uvolňuje geotermální energii, kterou lze energeticky využít. Horká pára nebo voda vyvěrající ze země nebo získaná čerpáním vody do vrtů se používá přímo k ohřevu, případně i k výrobě elektřiny, jde-li o páru s dostatečnou teplotou. Zatímco horkou vodu již na několika místech severu Čech k ohřevu využívají, pro technologii hot dry rock (umělých vrtů do velkých hloubek) byl proveden zatím první 2 km hluboký zkušební vrt v Litoměřicích.
Pomocí vrtů však můžeme čerpat zemské teplo i pro vytápění svých domů a to pomocí tepelných čerpadel. Ta dokáží nízkopotenciální teplo (i jen několika stupňů Celsia) převést stejným procesem, na jakém pracují chladničky, na teplotu 40-50°C. Nemusí jít jen o drahé zemní vrty, tepelné čerpadlo může využít i teplotu přípovrchové vrstvy půdy pomocí plošného výměníku v nezámrzné hloubce, vody (studny, řeky apod.) anebo, nejčastěji teplotu okolního, případně odpadního vzduchu. Přestože tepelná čerpadla mohou v dobře izolovaných domech pracovat jako jediný zdroj vytápění, obvykle pracují v bivalentním provozu, kde druhým zdrojem, mnohdy velmi výrazným, je elektřina. Proto je zařazení tepelných čerpadel do Atlasu obnovitelných zdrojů energie na hraně. Tepelných čerpadel je v České republice již více než deset tisíc a ročně přibudou další 2000. V Atlasu je uvedeno namátkou jen nemnoho instalací, o něž se jejich provozovatelé byly ochotní podělit a o kterých jsme byli schopni se dozvědět.